Historie Peruánského naháče
Když španělští dobyvatelé přišli do Tahuantisuya, setkali se s odlišnou civilizací. Byla společensky i politicky organizována podle vize a koncepce andského člověka, bez vlivu vyspělých společenství, která se vyvíjela v Evropě. Španělé objevili bohatou a rozmanitou faunu a flóru. „Cizí“ druhy, které oči evropana dosud nikdy neviděly, vzbudily rychle jejich zájem a zvídavost. Mnohé z těchto druhů byly dovezeny do Španělska jako suvenýry a mezi nimi též zvláštní psi bez srsti.
V madridu se nachází původní nepublikovaný rukopis, který obsahuje pozorování Francisca De Hernandeze. Ten uvádí, že v Nové Galicii (hraniční provincie – uzemí dnešního Mexika) chovají rasu psů bez srsti, s hladkou tmavou kůží, podobající se „lebrelům“, jenže jsou vyšší a mají odlišný způsob štěkání než ostatní psi. Jednoho má také náš pán, princ Charles.
O něco později, peruánský kronikář Guillermo Gellardo zaznamenal: „Když jsme přijeli na dvůr panovníka Filipa I. Sličného (1478-1506), obdarovali jsme jej několika suvenýry z nově objevených západních zemí. Ve středu 22. června 1502, když zeť katolických králů pobýval ve svém domě, ukázali jsme mu dvě nové věci: 1. psa, který byl celý černý, neměl vůbec žádnou srst a ústa měl jako černá žena. 2. zeleného papouška, sotva většího než malá opička, který mluvil.“
Tyto údaje shromážděné prvními kronikáři, kteří přišli s expedicí Francisca Pizarra, jsou první zprávy, které máme o existenci peruánského naháče – Peruvian Hairless Dog. Nicméně jeho dosud neobjasněná historie nás zavádí více než dva tisíce let zpět do dávných časů.
V průběhu formování andských společenství se jednotlivé „civilizace“ vyvíjely převážně při pobřeží a v horských oblastech Peru. Vznikali zde malé zemědělské feudální státy až do počátku našeho letopočtu. Vztah mezi člověkem a psem, iniciovaný před tisíci lety, tedy nabyl na významu u dřívějšího obyvatele And. Nejstarším dokladem toho je pravděpodobně nález v zátoce Puémape of San Pedro de Lloc – psí hřbitov společně se hřbitovem tehdejších obyvatel. Tito patří ke kultuře Salinar, jejíž pozůstatky vykazují stáří přibližně 300 př. n. l.
Význam psa signifikantně ovlivnil umělecké projevy kultury Nazca (100–700 n. l.). Během druhé fáze byla keramika charakterizována jako zvlášť naturalistická, velmi jednoduchá a rafinovaná. Načervenalé barvy se zobrazením rostlin, plodů a zvířat. Běžné byly též sošky vícebarevných plodů a zvířat, přičemž pes-naháč byl reprezentován s obdivuhodným realismem. Kromě toho musíme zdůraznit, že psi se objevují v repertoáru petroglyfů v Pampa de Ingenio.
Tento fakt souvisí s obrazci na Pampas de Nazca, která je proslulá liniemi, které tvoří odlišné zoomorfní figury, zejména geoglyf, který byl interpretován jako pes. Není na tom nic zvláštního, protože tohle zvíře bylo vždy považováno za sluhu horských božstev. V okolí města Nazca lidé stále věří, že psi odcházejí s duchy smrti na Coropuna.
Kultura Vicus (500 př.n.l.-400 n.l.), která má jmeno podle vrchu nacházejícím se na území dřívější Pabur Farm, asi 50 km východně od Piura, nezůstává v tomto smyslu pozadu a svou keramikou vykazuje stejnou charakteristiku, jakou si pes zachovává do dnešní dnů. Jejich keramika ukazuje vyjímečnou dovednost ve skulpturálním nebo plastickém umění, neboť vymodelované figury a jiné sektory nádob byly pomalovány červeně nebo tzv. technikou negativní dekorace. Časté jsou antropomorfní, fytomorfní i zoomorfní motivy sošek. Pro lepší pochopení je demonstrována keramická nádoba s kulovitým držadlem, s hlavou psa-naháče.
Více než 1000 let před Tahuantinsuyu dosáhl národ, dnes zvaný Mochica (100 př.n.l.-700 n.l.) svého maximálního vývoje v pobřežní rovině Peru. Přestože neznali písmo, Mochicané předali svědectví o svých aktivitách a prostředí pomocí svého umění, výrazovými prostředky, které obdivuhodně odpovídají skutečnosti. Nejběžnějším a nejznámějším uměleckým projevem tohoto lidu je hrnčířství. Přes 90% dochovaných zbytků je keramika a téměř všechny scény zobrazené nějakou jinou technikou se objevují též ve formě nádob z pálené hlíny.
Lidé kultury Mochica (Moches) jsou proslulí portrétováním svých „huacos“, různými aspekty své společnosti, osobnostmi svých pánů, tradicemi a rituály, lidskými projevy různých stavů mysli, ptáky i jinými zvířaty. Zde je nutné zdůraznit psa-naháče, se kterým člověk koexistoval a choval ho jako věrného společníka a kterému náleželo místo uvnitř rodiny.
Pes se všeobecně objevuje ve všech dokladech Mochica aktivit, v Mochica ikonografii, nachází se obvykle vedle kněze, válečníka nebo hlavní zobrazované postavy. Tato skutečnost, která byla do té doby patrná jen na scénách malovaných na keramice, byla potvrzena v roce 1987. Archeolog Walter Alva objevil uprostřed jílové plošiny, známé jako „Huanca Rajada“, hrob královské rodiny Moche, která zde vládla v 2. století n.l., vládce, válečníka a kněze, který byl nazván „Pán ze Sipánu“. Prvním nálezem byl ochránce hrobky s amputovanýma nohama, což symbolizovalo jeho povinnost navždy zůstat na tomto místě. V pohřební schránce byl potom „Pán ze Sipánu“, obklopený kostrami osmi služebníků, dvou konkubín a jednoho psa.
Velká část keramiky, která reprezentuje psa-naháče, byla nalezena v rozvinutých centrech kultury Sicán (900-1100 n.l.), nazvané podle archelogického „Project of Sicán“.
Studium předmětů svědčí o tehdejší znalosti druhů psů, neboť psi byli zobrazováni v různých pozicích a fázích vývoje. Tak je můžeme pozorovat při páření, postavení ve střehu, při krmení. Velmi často také představovali dechové nástroje jako jsou rohy, píšťaly. Někteří zobrazovaní psi mají obojky, což můžeme pokládat za způsob identifikace a to umožňovalo – možná bez záměru – jakýsi druh selekce, která v kombinaci s genetickou silou umožnila překlenout staletí zapomnění do našich dnů.
Úpadek kultury Moche poskytl prostor kultuře Chimu (1100-1470 n.l.), která vyplnila období přechodu mezi hegemonií Wari (700-1200 n.l.) a Inca (1100-1470 n.l.). Této kultuře patří největší množství keramiky. Podobně jako Moches portrétovali různé fáze života, kojení redukovaného počtu mláďat, jako je tomu dnes, klidné odpočívání a jiné momenty. Chování v domácnostech opláceli psi svými službami. Střežili obyvatele proti útokům sousedů a také hubili hlodavce a hmyz ohrožující úrodu.
Také jiné regiony před obdobím Inca modelovaly psa naháče ve svých artefaktech. Kultura Chancay (1200-1470) zobrazovala ve stylu černé a bílé životní cyklus psa-naháče. Snad nejcharakterističtější je koitus na kulovité nádobě, jinde je pes naháč zobrazen v postoji ve střehu.
Inkové přinesli do Tahuantinsuyu svoji politickou a sociální organizaci a jejich stát začal dále expandovat na základě kulturní reciprocity, redistribučního systému a nižšího vývojové úrovně okolních obyvatel pobřeží. V některých případech Inkové získali nová území mírovou cestou, když původní obyvatelé přijali jejich státní systém. Na severu expandovali až k Loja a na jihovýchodě k Tucumánu a La Platě, nacházející se v současnosti na území Ekvádoru a Argentiny. Umělci z celé říše se přestěhovali do centra říše Cuzca. Pracovali zde stříbro a zlatotepci pro Inku-panovníka a šlechtice. Protože se stěhovali i se svým majetkem a domácími zvířaty, došlo ke značnému rozšíření psa-naháče po celé Jižní Americe, známého v Bolívii jako „Bolivian ccala“ a v severní Argentině jako pes „pila“.
Keramika, přes afinitu se sklem Mochica a Chimu, vykazovala vyspělejší techniku, což původně v ranném stadiu nebylo, protože vládl vysoký stupeň stereotypizace a pokles kvality i realismu. Kultura Inca sice přispěla novými formami, ale rukodělná technika a dekorativní modely zůstaly ve stylu původní kultury Chimu. Což je vidět na některých keramických výtvorech z této doby, které představují psa-naháče a odpovídají přesně tomuto stylu Chimu-Inca.
Přežití peruánského naháče během období vicekrálů a vznikajících republik je nepochybně zásluhou farmářů v pobřežní oblasti. Tito lidé dodržovali své staré tradice a zvyklosti, kde naháč byl používán jako účinný prostředek proti revmatismu a všem druhům chorob, o čemž detailně pojednává esej Hermilia Valdizána, nazvaný „Popular Medicine“, uveřejněný v minulém století. Naháč nebyl chován jen pro svoji léčitelskou kvalitu, ale též pro schopnost hubit hlodavce, kteří ohrožovali úrodu. Podobně pak jeho nedůvěřivá a podezíravá povaha vůči cizím lidem z něho učinila vynikajícího strážce. V současné době, když je chován na venkově, vyvíjí svůj lovecký instinkt, kromě toho je výborným domácím mazlíčkem – to jsou jeho vrozené vlastnosti, děděné již od nejstarších časů. Nejsme tedy daleko od skutečnosti, mluvíme-li o živoucím reliktu.
Čerpáno z Peruvian Kennel Club
Přeložila: Ludmila Hladíková
Peruánský naháč je jedním ze tří uznávaných druhů bezsrstých psů. (Mexický naháč a Čínský chocholatý pes....). Mnozí lidé se mylně domnívají, že tento pes byl uměle vyšlechtěn. Mnohé falešné a nepodložené informace podávají též i někteří ochránci zvířat. Ti totiž naháče považují za trápené ubohé tvory, kterým musí být neustále zima a díky chybění několika zubů se nemohou ani nakrmit. Nemyslím, že by na obhajobu Peruánců bylo dobré tvrdit, že milují zimu. Byla to kultovní zvířata vydržovaná především šlechtou a měla výhradně společenský význam. Každý tedy jistě uzná, že tito psi nejsou vhodní k tahání saní, jako některá severská plemena. Je nutné ovšem připomenout, že v Peru bývají veliké teplotní rozdíly. pes, který snáší přes den vysoké teploty nad nulou, musí v noci překonat teploty opačné. Jsou tedy zvyklí i na prudké sluneční záření, které milují (dle potřeby je možné kůži ošetřit opalovacím krémem) a v zimě zase vesele dovádějí ve sněhu. Vždyť kolik denně potkáváme psů, kteří jsou oblečeni, přestože mají mnohokrát i velmi husté osrstění. Záleží tedy pouze na majiteli psa, zda svému miláčkovi na delší procházky nějaký obleček pořídí. Určitou výhodou pro tyto psy je jistě navíc i fakt, že při vystavení většímu chladu se začnou znatelně třást a tím zvýší svůj krevní oběh, čímž stoupne jejich tělesná teplota.
Také je třeba vysvětlit, zda může chybění několika zubů vadit psu během přijímání potravy. Tito psi jsou krmeni bez problémů jak suchým krmivem, tak konzervami i vařeným jídlem. Jako pochoutku si mohou dát uzené vepřové ucho. Ochránci zvířat by měli především myslet na to, že peruánské naháče mohou mít i lidé s alergií, kteří v minulosti ztratili naději, že by někdy mohli chovat psa. Jsou záhadní, zvláštní a na výstavách bývají obdivováni. Je škoda, že toto inteligentní a oddané plemeno je v poslední době poněkud opomíjené.
Peruánské naháče nelze popsat, člověk jej musí vlastnit, aby mohl prožít štěstí, které mu tento pes může dát.
Ze zahraničních materiálů zpracovala Eva Linhartová